Maminko, ty mně nechceš?

Maminko, ty mě nechceš?

Maminko, ty mě nechceš?

Necháš mě zemřít, než se narodím?

Vždyť ani nevíš, jsem-li dcera nebo syn.

Což z lásky jsem snad nevzešel? Jen vzpomeň,

jak vyznávalas lásku komusi. Tma chodila

co noční hlídka kolem, milence nikdo vidět

nemusí.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Bojíš se, že máš příliš malý byt?

Mohu se jenom v koutku přikrčit.

Však tolik lidí spalo venku, když z domu

zbyly trosky tesklivé.

Maminka skryla dítě pod halenku a vyšla

ze sklepa, jak z jeskyně.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Bojíš se, že vezmu si víc lžiček?

Vždyť já bych z odrobinek jenom žil,

jak žije vrabec prosebníček. Natrhal bych si

lesních ostružin. Za válek kdysi jedli

lidé kořínky a matka přece dala dítě do plínky.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Bojíš se, že uberu ti krásy?

Já si tě celou přemaluji jen,

a jestli trochu krásy nasbírám si,

zhlížej se ve mne každý den, jak v dítěti

se zhlíží matka, nemusíš ani hledět do zrcátka.

 

Maminko, ty mě nechceš?

A co když budeš chtít vody podat

a osamělá marně zvoláš nastokrát?

A co když změníš se na stařenku,

kdo se tě zeptá: Maminko co je ti?

Kdo s tebou, třeba chromou, půjde venku?

A komu umřeš jednou v objetí?

 

Maminko, ty mě nechceš?

Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky,

zlaté slunko a pozlacený měsíček.

Tak rád bych viděl sýkorky a čejky, když

vykukují z hnízd jak z jesliček. Tak rád

bych viděl růži, oblak, nebe a nejvíc

tebe, maminko má, tebe.

 

Děkuji mojí mamince za to že mě chtěla.